Report z koncertu Trickyho od Myclicka

Nepřejí se nám brzy?!

Jak se zdá, agentura D Smack U do své obrovské stáje získala dalšího silného koně a dostihy tedy mohou začít naplno... Tenkrát v Roxy bylo narváno, festival Rock For People jako jeden z mála nemá problém s návštěvností a také tam v červenci bouřliváka z Bristolu obdivoval dav rozpálených fanoušků a tak to David s Michalem prostě riskli. Už za čtyři měsíce od jeho poslední návštěvy - znovu v Čechách! Pokud byste si chtěli na tohoto koníka vsadit, pak vás to bude stát 550 Kč v předprodeji a výhrou vám budiž zážitek z parádní muziky plus spousta nečekaných zvratů, které si budete pamatovat, dokud vám ta paměť bude sloužit... Teprve pár dnů před touto událostí se zkraje nového týdne objevila informace o tom, koho, že si Mistr vybral před start toho svého vystoupení a kdo mu teď může zabírat s nástroji jen ten jeho plácek. Jaká to pocta! Nakonec tedy The Ritchie Success by vás měli rozehřát a pokud snad o jejich muziku vůbec nestojíte, nikdy jste o nich neslyšeli a upřednostníte raději sklenku vína v některém z mnoha o poznání tišších barů po ruce, pak jste si díky organizátorům mohli vybrat.

Philipp Schenker

Za muzikou nebo na vínečko?

Nalepená á čtyřka na dveřích totiž přesně oznamovala, v kolik hodin se na plac kdo dostaví... Velmi praktické! Tedy jak pro koho, zatím to v Lucerna Music Baru vypadalo jako po nějaké morové epidemii. Hrstka čekajících dole, bary prázdné a pečlivě utřené, pár posedávajících u hrany balkónu. Jasně, bylo teprve půl deváté a těch pět muzikantů rozhodně nemůže počítat s masivní podporou. Na pódium se snad na vteřinu přesně vyhoupli úderem deváté, sotva světla potemněla... A temná byla jak jejich muzika, tak jejich ošacení. Ruku na srdce, vy byste před Trickyho postavili někoho, kdo zpívá o vodičce, o travičce, o modrém nebíčku a o tom, jak se mají všichni na světě rádi?! Přesto by si tahle parta zasloužila hostování spíše na některém z mnoha EBM večírků, které tu loni a předloni měly žně, ať už šlo o koncerty Front 242, KMFDM či Project Pitchfork. Nevadí, je příjemné se seznámit s někým pro mě novým a dosud neslyšeným. K mé velké smůle jsem však tu tvrdou němčinu z oblasti svých zájmů kdysi zcela vytěsnil a dál se nevzdělával a tak jsem v té první skladbě rozuměl maximálně tomu legračnímu slůvku “schmutzig“. Na legrácky tu však nebylo příliš prostoru...

Philipp Schenker

Kolik skladeb asi stihnou za půl hodiny?

Jednak Philipp Schenker, frontman téhle formace, s publikem vůbec nekomunikoval a omezil se pouze na: “díky, danke a bůhvíproč merci!“ po každé odehrané skladbě a kromě toho tenhle kvintet působil možná až přehnaně přísným dojmem. Hudebně poměrně diktát, který udávaly živé bicí + klávesákův elektronický společník, kytara byla ostrá tak akorát, basovka podmanivá a na silné melodie měli tedy čuch! Velmi smutně vypadal ten skrovně popsaný setlist. Raz, dva, tři - víc než sedm jich zřejmě nestihnou... Nebylo to špatné, zpěvák působil hodně sebevědomě, což je u tohoto stylu tolik důležité, ale také to bylo tak nečekaně nahlas. Že by už tohle byl ten nový sound systém, který si má klub nadělit k patnáctým narozeninám až ve čtvrtek?! Pravda, při pohledu vzhůru nějaké ty bedny ubyly, při pohledu dolů nové přímo na pódium přibyly. Až přijde Tricky, dozajista ohluchneme... Aby přijít mohl, bylo nejdříve třeba všechno uklidit a tak se na tom už v půl desáté začalo pracovat. Sotva tedy vyklidili pole za obstojného potlesku, ihned se navrátili zpět. Tohle za ně nikdo neudělá. :(

Tricky

Striptýz hned na úvod!

“Trykýýý!“ volala teď krátce před desátou jedna natěšená dívčina, sotva se sál ponořil do tolik očekávané tmy... “Trykýýý!“ To už by poslechnout mohl. :) Dvě krásky z jeho doprovodné kapely už se nám ukázaly - přeci jen chtěly mít kytaru a basovku naladěné tak akorát, Mistr si však ještě stále dával na čas a před konečně jakž takž zaplněný sál i balkón se mu zatím nechtělo. Tu ho máme! Intro ze záznamu a do něho teď co noha nohu mine zleva doprava nakročuje náš bubák. Jako do tělocvičny... Šedé tepláky, zády k nám svléká své bílé tričko, teď svléká i stejně bělostný nátělník a za obdivných výkřiků dává na odiv své šlachovité tělo s tolik viditelnými žebry a různými obrázky na něm. Stále zády, stejně jako nám už dobře známá vokalistka Francesca Belmont. Opovržení nebo jen póza?! To druhé samozřejmě, tohle už přeci známe... Teprve s ústředními, od Eurythmics drze vypůjčenými, riffy v You Don´t Wanna svou nafoukanou masku konečně odhazuje, bere do rukou kelímek s pivem a přichází připít na okraj pódia publiku.

Kat Bax

“Ty zpívej a já se tu budu jen tak třást...“

Také Francesca se otáčí a celá kapela má teď plné ruce práce. Přesto tím nejpracovitějším a zároveň nejspolehlivějším byl pro mnohé nejméně zajímavý muž v pozadí mimo pódium. Na začátku rozdával ručníky a láhve s vodou pro muzikanty a dirigoval ochranku, teď byl neustále ve střehu. To on teď pánovi z Bristolu zajišťoval, aby i ten jeho odposlech hrál tak, jak hrát má, a po každé skladbě přiskákal v podřepu ke stojanům mikrofonů a rovnal je do původní polohy včetně toho, aby se kabel k nim správně vinul a nikdo o něj nezakopl. Ano, Tricky opět bojoval s démony ve svém těle, stojany byly nejblíže po ruce, tak to odnesly vždycky jako první a jen zázrakem tu z nich přede všemi nevyrobil třeba Rubikovu kostku. Takhle to prostě umí jen on... Nejdřív roztřásl pravou nataženou nohu, o chvíli později zcela mimo rytmus škubal svým vypracovaným tělem, jako by mu v něm právě putoval vetřelec. K označení “zpěvák“ měl však zatím velmi daleko... Celý ansámbl teď totiž táhla Francesca, on jen občas zamumlal nebo zašeptal něco do mikrofonu ztlumeném tak, že v tom hudebním podkladu nebyl téměř slyšet.

Tricky

“No jen pojďte blíž, nebojte se mě - já se vás taky nebojím...“

A tak se Francesca se zavřenýma očima pustila i do té známé a publikem hlasitě oceněné Overcome, v níž ten smyslný hlas tehdy otiskla Martina Topley-Bird, zatímco pan kapelník opět zády pokuřoval a usrkával z kelímku české pivo tam vzadu u klávesáka. To jsou móresy, panečku... Ale vy byste se zrovna s ním chtěli pohádat, že se někde fláká, zatímco má tvrdě hákovat? Zrovna s ním?! :) Výběr skladeb měl za sebe poskládaný přímo ukázkově... Pokud jste měli pocit, že už brzy tíhu vašich víček neudržíte a u té lenivé a nikam nepospíchající muziky již brzy usnete, s dalším kusem jste na spánek neměli už ani to pomyšlení. Parádní dramaturgie! Právě u coveru Motörhead Ace Of Spades se opět rozhodl po ten nejvřelejší kontakt s opravdovým fanouškem. Ochranka za kovovými zábranami najednou nebyla v roli hlídačů, úkolem těch několika členů teď bylo pomoci těm v prvních řadách nahoru na pódium. Vytáhli prvního, druhého a Mistr stále ukazoval, že mohou i další. Poslechli ho a nakonec se nejen on, ale i všechny tři dámy úplně ztratily v tom množství do rytmu skákajících těl, Francesca se nenechala vyvést z míry a stále bez chybičky pěla dál, následovalo tisknutí pravic a objímání – no kdy naposledy jste si mohli na svůj idol alespoň tím prstíkem sáhnout?

Francesca Belmont

“Tak co bych ještě kde ukradl?!“

A sotva dozněl poslední tón, profesionální ochranka začala profesionálně pódium vyklízet – teď už chtěl být zase sám. :) Teprve ve druhé půlce tohoto živáku byl autor ke slyšení o něco více. Nová deska Mixed Race byla myšlena jako “gangsta“ album a jemu teď to gangsterské sebevědomí rozhodně nechybělo. Neustále bandu svých věrných komandoval, jako když by postočtyřicátépáté náhodou nevěděli, jak to mají zahrát nejlépe, vzrušeně s mikrofonem mával vysoko ve vzduchu, znovu se popral se stojany, vzdorovitě teď dupal nohou do pódia, jako by ho snad chtěl prokopnout... Blázen nebo génius? Geniální blázen! A když génia skladba zrovna nenapadala, tak si ji jednoduše vypůjčil, tak jako v případě Black Steel (z pera nedávných návštěvníků Prahy Public Enemy) či UK Jamaican s tím množstvím strojových pokynů, jež už v Technologic využili Daft Punk a které teď Francesca poctivě odříkávala. I tentokrát zavzpomínal na své účinkování s Massive Attack zásluhou té atmosférické Karmacoma, ovšem tentokrát bylo skoro vše na jeho dvorní vokalistce... Své herecké nadání znovu projevil ve velmi dramatické Vent, v níž jakoby opravdu nemohl dýchat. “Can hardly breathe!“ hystericky teď křičel jako v posledním tažení, později už jen sípal, znovu mával rukama a mikrofonem se bušil do prsou...

Tricky

Přídavek tentokrát jen jeden, ale dlouuuhý...

Moc hezké číslo, tohle už skoro bylo na Oscara, bohužel chvíli nato už se nám s celým svým ansámblem v zádech bohužel vzdálil o patro níže, kam smí jen ti vyvolení... V půl deváté to s návštěvností vypadalo bledě, teď to vůbec nebylo špatné a ty stovky dlaní a hrdel nadělaly svorně pěkný hluk. Neodolal. Přihodil. Ale jenom jednu. Past Mistake. Zato protaženou do neskutečné délky a se svými obdivovateli opět na jedné palubě! Úžasný moment tohoto koncertu! Dlouhé plochy, které opravdu hladí, ne a ne skončit... A zatímco ještě stále jeho muzikanti tuhle pecku zaliti modrými reflektory tak procítěně prodlužovali, on se z chumlu svých věrných po stisknutí dalších mnoha pravic opět nenápadně vytratil. Pak už jen ochranka ukázala lidem cestu dolů a to už je konec, přátelé... S dokonalou tečkou!

foto: koudis koudis@techno.cz