RECENZE
Groove Armada - Goodbye Country (Hello Nightclub)
Groove Armada - Goodbye Country (Hello Nightclub) - další podařená recenze od Myclicka.
Groove Armada - Goodbye Country (Hello Nightclub)
Dám vám jednu hádanku. Jak nejlíp poznáte bez pohledu do kalendáře, že se pomalu ale jistě blíží čas vánočních svátků? Nemám teď na mysli zvýšený shon na ulicích a předvánoční výzdobu ve výlohách, ani playlisty s vánočními koledami v rádiích. Tak jako každý rok se to dva, tři měsíce před těmito křesťanskými oslavami začne na pultech obchodů hemžit novými alby populárních interpretů. Gramofonové firmy chytře nasazují své hudební koníčky na dostihová pole a pak už jen s vidinou tučného zisku očekávají, jak se ten který titul umístí v žebříčcích popularity a následně pak zakotví pod vánočními stromečky jako dárek, který vydrží. Ani Groove Armada nezůstala letos pozadu a to prosím již loni potěšila své fanoušky remixovým albem a djským setem Back To Mine. V žádném případě se na tuhle dvojku nezlobím a nový materiál jsem jenom a jenom (pln očekávání) uvítal. Pojďme si nejdříve o kapele, která nám CDčko s perfektním obalem uchystala, povědět "pár" slov.
Groove Armada je relativním nováčkem ve
světě taneční hudby. Její vznik je datován rokem 1997 a tvoří ji dva šikovní
muzikanti - Tom Findlay a Andy Cato. Zásluhu na tom, že se tihle dva dali
dohromady má však paradoxně Andyho přítelkyně. To ona se znala s klanem
muzikantů na Cambridgi, odkud se později vylíhla taková jména jako Idjut Boys
nebo producent Tim "Love" Lee. Jednou Andyho vytáhla na mejdan, kde
kluci poslouchali své oblíbené tracky, věnovali se chatu a improvizovali na
basovou kytaru. Andy s Tomem rychle poznali talent toho druhého a protože
nápady nešetřili, začali pilně cvičit.
Výsledkem byly dva singly 4 Tune Cookie a At The River,
které ukázaly, že jejich hudba dokáže být hodně různorodá a možná právě to jim
zajistilo smlouvu s labelem Tummy Touch, na kterém o rok později vychází celé
album pod názvem Northern Star. Mimochodem hvězda se ihned stává součástí
jejich hudebního loga. Jako by se styděli za svá jména, používají zde nicky Big
C a Simba. Najdete tu opravdu všechno, počínaje ambientními postupy labelu
Ninja Tune, zajímavými samply, ale i silnými melodiemi alá The Air či tracky s rovnými
beaty. Zdá se, že deska byla hodně nedoceněna, protože At The River, která na
ní překvapivě nevyšla, se objevila před dvěma roky v novém vydání a další dva
tracky Captain Sensual a M2 Many až loni. Obrovskou díru do světa však udělali
s albem Vertigo. Opět nabídli posluchačům přehlídku nejroztodivnějších
hudebních stylů a nálad, včetně hiphopových postupů, jazzových inspirací,
funkových motivů a deephouseových beatů. Každému učarovala At The River, která
díky skvělému soulovému feelingu Patti Page ve vás nechá ty nejhezčí vzpomínky.
Popularitě této desky přispěl i remix Normana Cooka alias Fatboye Slima pro (v
Americe hodně konzervativní skladbu) I See You Baby. Díky filmu 60 Sekund jste
mohli i v našich kinech zaregistrovat jinou hitovku - If Everybody Looked The
Same (film byl jinak příšerný:-(. Mezi nástroje, které Andy s Tomem používají,
patří samozřejmě různé klávesové mašinky, basová kytara, Andy ovládá trombón a
Tom jiný dechový nástroj - trumpetu. Za perličku z jejich osobního života bychom
měli zmínit ještě otevření stejnojmeného klubu v Londýně. Jméno Groove Armada
si vypůjčili podle nočního klubu sedmdesátých let v Newcastlu. Jejich živá
vystoupení jsou pověstná (my jsme si mohli vychutnat pouze jejich DJský set:-(
a pozoruhodné je, že Tom Findlay často na pódiu vystupuje ve fotbalovém dresu s
oranžovou desítkou na zádech! Recese? Nikoli, Tom je vlastníkem jednoho
fotbalového týmu a zřejmě se nerad převléká:-).
Čímpak se tedy blýskli tihle šikulové
pro konec roku 2001? V první řadě musím předeslat, že na albu je až přepychový
seznam hostů, kteří se na něm podíleli. Pro první kontakt s posluchačem si hoši
vybrali skladbu Suntoucher. Je zde stále ještě cítit svěží dech Vertiga, ale o
poznání více se tu mluví. Vokály byly do úst vloženy raperovi jménem Jeru The
Damaja.
Ten už se na hiphopové scéně pohybuje dlouho, přičemž svůj
první text si napsal už v desátém roce života. Spolu s kamarády z vysoké školy
- Guru a DJ Premierem tvoří projekt Gang Starr a jistě to pro něho musela být
obrovská čest, aby využil nabídky v čím dál populárnější GA. Hodně pohodový
track, u něhož oceníte hlavně dokonalou vyváženost mezi hlasem Jeru a
jednotlivými nástroji. Žádný souboj tu nevzniká a prostor patří zejména živým
instrumentům, jež tu rozvíjejí své melodické linky nikam nepospíchající
skladby. Líný začátek ve stylu Thievery Corporation si tohle atmosférou nabité
album zasloužilo.
Následující Superstylin' albu předcházelo jako energií nabitý singl, podpořený vydařeným videoklipem, kde se všechno
točilo kolem obřích reproduktorů. Ty vaše si taky pořádně užijou - basa hraje dominantní roli a ve spojení s houseovými spodky a výrazným projevem ústředních
raperů M.A.D. a MG, vytváří téměř klubovou hymnu. Nevím jak vy, ale jak použité trumpetky, tak donekonečna
opakované hlasové echo ve mně evokuje srovnání s častými návštěvníky Prahy -
Zion Train. Téhle skladbě nelze vytknout vůbec nic - frázování sedí, každý tón
plní důležitou úlohu, dynamika funguje, nadýchaný prostor skladba obdržela -
prostě paráda! M.A.D., který track hlasově obdařil, už si svoji premiéru odbyl
skladbou RAP na albu The Remixes a za zmínku stojí i účast v Tomově fotbalovém
družstvu!
Drifted je pro mě tím nej! trackem
tohoto alba. Může za to jednak množství využitých zvuků, originální doprovod
bicích, ale hlavně vývoj jednotlivých pasáží tracku, které si nejedou podle
šablon, ale vytvářejí tak nějak skladbu ve skladbě. Ještě jsem se jí stále
nenabažil a od té doby co tohle CDčko mám, už jsem ji slyšel nejmíň dvacetkrát. Těch změn, těch překvapení, takových náladových skoků a ta
vyváženost, harmonie - bude vás až mrazit vzrušením. Když k tomu všemu najede
postingovsku zabarvený hlas Tima Huttona, necháte už se unášet pouze silnými
plochami, které kromě vás ve stavu beztíže převalují jen tu jednu jedinou
silnou větičku: "Drifted, So Drifted...". Dodneška byla pro mě
nejéteričtější skladbou od GA - At The River. Díky tomuto albu měním jednu zasněnou
věc za jinou, navíc s novějším datem vydání!
Čtvrtý track patří Little By Little a hned je jasný
hledaný záměr - změna. Zpěvákem tohoto kousku je tentokrát šedesátiletá folková
legenda - Richie Havens. Ústředním nástrojem je kytara a spolu s Richieho hlasem se tak pod taktovkou Groove
Armady vyvíjí song psaný jako pro nějaký bar, kde vzniklo místo pro jeho
soulový projev. Jedná se spíše o smutnou popovou skladbu, která se však zřejmě
do éteru našich rádií nikdy nedostane:-(.
Fogma přináší další vokály, tentokrát
však nejde o originální práci ve studiu, ale pouze o samplované úryvky skladby
Bam/Bam od Sister Nancy. Bohužel zní až příliš kýčovitě, hlavně prostřednictvím
zmiňovaného hlasu. Snad to chlapci měli vymyšleno s trochou nadsázky. Hudebně
se rovná třeba hitovkám I See You Baby či Everybody Looked The Same, které byly
postaveny na stejných houseových doprovodech. Výborné jsou rozvrzané syntetické
zvuky a množství šumících efektů v přechodech. Ty dodávají na prostoru a
skladbě se svižným tempem potřebnou šťávu pro ukojení tancechtivých!
Šestou pozici okupuje My Friend.
Myslím, že vím, co vás po dvaceti vteřinách napadne. Jasně - takhle přece zní
Morcheeba. I když spíš hravější album Big Calm, než příliš popové Fragments Of
Freedom. Sky Edwards z takto spřízněné party tentokrát zastupuje zpěvačka
Celetia Martin. I když si to možná neuvědomíte, tak i tady se samplovalo a
dokonce hned ze dvou originálů. Myslím však, že nikoho tahle "vykrádačka" nemůže
urazit. GA s vkusem jim vlastním vyrobila z potřebných ingrediencí hodně
pocitový track a vokály Celetie jsou následováníhodné. Pouze občas si neodpustí
dvojka Findlay/Cato vokodérové zabarvení.
Lazy Moon pro změnu patří
spíše do kategorie instrumentálních opusů tohoto alba. Tentokrát vás neruší
žádný zpívaný text, natož rapovaný doprovod. Připomíná mi to Rollův vedlejší
projekt Dusted, i když myšlenky mám zkreslené hlavně tím, že v závěru se
krátkou hlasovou rozcvičkou představí Rachel Brown, se kterou Rollo tak často
spolupracuje - ať už jsou to Faithless nebo právě Dusted. Názorný příklad, jak
se taneční hudba bez velkého prostoru prostě neobejde. Můžete skládat sebelíp,
ale pokud zůstanou vaše tóny uvězněny někde ve středu reproduktorů zahuhlané k
nepoznání, je zbytečné se vůbec snažit. Ta digitální čistota je tady patrná a
křišťál vrhá své zvukové jiskřičky dál a dál. Sen je přesně to, co tuhle skladbu vystihuje. Housle svádějí
nezáviděníhodný souboj se studiovou technikou a protože se s nimi zas až tolik
fanoušek hudebních experimentů nesetkává, musí i on ocenit ten náznak exotiky.
Silná skladba se loučí řečí ptáků a vy můžete tesknit, protože v dnešní
minimalistické době se zřejmě hned tak do studia k podobným skladatelským
hrátkám nikdo zavírat nebude.
Raisin' The Stakes ukazuje zase uplatnění snad všech živých nástrojů, na které si vzpomenete. Kytara, basa, trumpeta, saxofon, lesní roh, trombón (opět důkaz, že na dechovou sekci nedají dopustit) a k tomu všemu asistence diskžokeje, pracujícím pod přezdívkou DJ Search. Ukázkové je zejména scratchování v jeho podání, ale tenhle track mě tak trochu nudí. Není tu nic na co bych mohl ukázat, ale třeba se posluchači najdou už jen pro to Searchovo scratchování po písmenkách nebo Kriminalův strojový rapovaný projev.
Healing je, co se týče
oblíbenosti všech tracků, hned na druhém místě mého osobního žebříčku. Druhá
šance pro Richieho Havense, ale zároveň techhouseová prvotina. Docela by mě
zajímalo, jak by tenhle track obstál v setu třeba naší jedničky - DJe Trávy. Je
totiž srovnatelný s tím, co dělají jeho oblíbenci Get Fucked a když už Tráva
hraje na svých Mixech vokálovky alá Oceán od Significant Others, myslím si, že
i Healing by si v jeho setu místo našla. Počkejme si, jestli se objeví singl s
nějakými zajímavými mixy... Jediné co mi tam nesedí, je trochu překvapivý, možná až
zbytečný úvod. Chvilkové experimentování se zvukem se tak nějak násilně utne,
jakoby si CDčko poskočilo. Jinak techhouse se vším všudy. Koutky vám budou
cukat nad tím bláznivým propojením s legendou folkové scény. Všechno však ladí,
takže tah to byl dobrý - originální!
Edge Hill už jste měli šanci slyšet před vyjitím tohoto alba. Jestlipak si vzpomenete, kdy to bylo? Tahle tajemná skladba byla asi tím nejpomalejším příspěvkem pro soundtrack k filmové Laře Croft. A filmově zásluhou smyčců opravdu působí. Má v sobě zakódovanou hodně silnou myšlenku, ke které vás autoři pomalu dovádějí, aby se pak náhle vše zlomilo a hudební tok vystříkl do výšky jako gejzír rozkvétajících tónů. Opět se tu staví na počítačových efektech citlivě rozprostřených mezi živými nástroji. Ty tajemství dodávají ten správný šmrnc.
Poslední Join Hands si opět střihl Tim
Hutton. Umím si představit, jak by tahle na první poslech
improvizace se slovíčky vyzněla naživo a tak mě trochu mrzí, že se zatím
nenašel promotér, který by živé vystoupení zprostředkoval. Join Hands není
žádnou velkou hitovkou, ale propadákem taky ne. Pouze příjemně zlenivělým
trackem s výraznou basovou linkou a pocitově vyrovnaným vokalistou.
Závěr: Už teď můžu bilancovat nad uplynulým rokem. A ať přemýšlím jak přemýšlím nad deskou, jež bych mohl nacpat do kolonky "Album roku", žádný jiný adept mě v tuhle chvíli nenapadá. Takže je to jasné: Album roku = Goodbye Country (Hello Nightclub) od GA. Tento statut získává jak za svou členitost a různorodost, tak za perfektně odvedenou studiovou práci. Připočtěte kvalitní booklet, řádku hostů a dárek pod stromeček pro Vašeho milovaného už máte!